Problematika cestovních náhrad
rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště
problematikou poskytování cestovních náhrad zaměstnancům v souvislosti s mimořádným
výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště ve
smyslu ustanovení § 152 písm. c) zákoníku práce. V této souvislosti pak přijala stanovisko,
jehož obsah může být užitečný pro řešení této problematiky v podmínkách činnosti našich
základních organizací, a proto je vhodné naše čtenáře s ním seznámit.
Podle § 151 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je
zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v
souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených zákoníkem práce. Podle
§ 152 písm. c) zákoníku práce jsou takovými výdaji i výdaje, které zaměstnanci vzniknou při
cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce
nebo pravidelného pracoviště.
Pro účely poskytování cestovních náhrad se cesta v souvislosti s mimořádným výkonem
práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště považuje za
pracovní cestu (§ 156 odst. 2 zákoníku práce), a zaměstnavatel je proto povinen
zaměstnanci poskytovat veškeré cestovní náhrady, které mu při této „pracovní cestě“
vznikly (jízdní výdaje, stravné, nutné vedlejší výdaje, případně i výdaje za ubytování).
Cílem ustanovení § 152 písm. c) zákoníku práce je uhradit zaměstnanci zvýšené
výdaje, které mu vznikly v důsledku mimořádného výkonu práce (práce přesčas a práce v
rámci pracovní pohotovosti). Stejně jako v případě pracovní cesty jde o výdaje, které by
zaměstnanec jinak neměl, pokud by pracoval pouze v rámci jemu rozvržené pracovní doby,
a které vznikly v přímé souvislosti s potřebou zaměstnavatele vykonávat práci navíc.
Ustanovení § 152 písm. c) zákoníku práce je výjimkou z pravidla, že cesta do
zaměstnání a zpět se nepovažuje za pracovní cestu s nárokem na cestovní náhrady.
Zákoník práce zde vychází z toho, že povinností zaměstnance je nést pouze takové
náklady, které souvisejí s jeho sjednanou týdenní pracovní dobou, kterou mu zaměstnavatel
rozvrhl na jednotlivé dny.
I s ohledem na dikci výše citovaných ustanovení, která hovoří o náhradách výdajů
poskytovaných „zaměstnanci“ (nikoli zaměstnancům), je nepochybné, že se jedná o
cestovní výdaje, které vznikly v důsledku mimořádného výkonu práce každému
jednotlivému zaměstnanci. To znamená, že se jedná o mimořádný výkon práce nad
rámec rozvrhu směn každého konkrétního zaměstnance.
Každému zaměstnanci takto vznikají cestovní výdaje v souvislosti s mimořádným
výkonem práce nad rámec jeho rozvrhu směn v místě výkonu práce nebo pravidelného
pracoviště. Z uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu cestovních výdajů vzniká
zaměstnancům i v době „pracovního týdne“ (například v případě mimořádné
přesčasové práce za zaměstnance, který se nedostavil na směnu).
Zaměstnavatel je povinen výše uvedené cestovní náhrady poskytovat, a pokud tak
neučiní, dopouští se přestupku či správního deliktu podle zákona č. 251/2005 Sb., o
inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za který může inspektorát práce uložit pokutu až do výše 200 000 Kč. Nárok na proplacení cestovních náhrad mohou zaměstnanci vymáhat i soudní cestou, a to i zpětně v obecné tříleté promlčecí době.
