Diety nebo stravenky ?
Poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců (tuzemských i zahraničních) upravuje od 1. ledna 2007 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Při splnění podmínek stanovených zákoníkem práce vzniká zaměstnancům na předmětné náhrady nárok. Nutno však podotknout, že i při vzniku nároku není vyloučeno, aby se zaměstnanec nemohl svého nároku vzdát, ale opět při splnění zákonem stanovených podmínek. A možnost vzdání se nároku na některé nebo všechny cestovní náhrady se opírá o ustanovení § 19 odst. 1 zákoníku práce. V ustanovení § 19 odst. 1 je totiž jasně stanoveno, že neplatný je právní úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv. To znamená, že zaměstnanec se nemůže vzdát cestovních náhrad před pracovní cestou (před jejím zahájením), ale není již vyloučeno (tedy stanoveno), že by se nemohl vzdát „potom“, tedy po návratu z pracovní cesty. Problém částečně spočívá v tom, že pokud se zaměstnanec skutečně chce některé náhrady nebo všech náhrad vzdát, musí tak učinit písemně. Jinak by neměl zaměstnavatel důkaz pro případné kontroly a kontrola by takový stav (kdy by nebyly fyzicky přiznány náhrady) musela posuzovat jako nezákonné krácení zákonného nároku zaměstnance ze strany zaměstnavatele a navíc jako porušování pracovněprávního předpisu (zákoníku práce).
Někdy se v této souvislosti objevují názory, že zaměstnanec se nikdy nemůže vzdát svých práv. Takové tvrzení je nepřesné. Platilo by za předpokladu, že by v již citovaném ustanovení § 19 odst. 1 zákoníku práce nebylo uvedeno slovíčko „předem“ a znění zákona by bylo takové, že neplatný je právní úkon, kterým se zaměstnanec vzdává svých práv. Neplatným je takový právní úkon, ze kterého nevznikají žádná práva a povinnosti.
K poznámce uvedené v dotazu – že zaměstnanci by si raději vzali stravenku místo stravného – je třeba zdůraznit, že takové řešení není v souladu s platnou právní úpravou zákoníku práce, konkrétně s jeho ustanovením § 236 odst. 1. Poskytování stravenek zaměstnancům představuje určitou formu závodního stravování a je pouze fakultativním plněním ze strany zaměstnavatele, a to právě ve smyslu citovaného § 236 odst. 1. Žádnému zaměstnanci nemůže na stravenku nikdy vzniknout nárok. Může mu být zaměstnavatelem pouze poskytnuta v případě, že budou splněny podmínky stanovené zvláštními právními předpisy upravujícími financování závodního stravování. Stravné je však naopak, při splnění podmínek stanovených v sedmé části zákoníku práce, náhradou nárokovou, kterou zaměstnanec musí dostat. Proto není možné nárokové stravné nahrazovat fakultativně přiznávanou stravenkou (a to ani na žádost zaměstnance). Pokud se zaměstnanec vzdá stravného, nedostane ani stravenku.
